blog bezrealitky.cz

Jako studentka jsem vždy s někým sdílela bydlení, často jsem to dokonce preferovala. Přece jenom studentský život je lépe prožít s ostatními studenty naplno. Po škole si většina mých spolužáků začala hledat byty či usazovat se v domečcích na vesnici, já jsem se vydala za přítelem do Španělska, do Barcelony. Tady jsem zjistila, že s bydlením to nebude tak jednoduché, že budeme nuceni opět s někým sdílet byt.  Ceny pronájmů jsou v Barceloně tak vysoké, že tuto formu bydlení vyhledává čím dál víc mladých lidí, včetně těch, kteří už pracují. Je vcelku normální, když v jednom bytě žijí pospolu tzv. singles. Je ale zarážející vidět mladé pracující páry, které si nemohou dovolit platit dohromady jeden byt.

 V této situaci jsme se ocitli i my a hledali jsme inzeráty, které nabízejí jeden volný pokoj pro pár. Měli jsme štěstí a našli jsme jeden mladý pár nabízející pokoj za 600 € ( asi 15 600 Kč) měsíčně.  Cena je to mírně vyšší než za jiné pokoje, co jsme viděli, nicméně pokoj byl velký a hlavně s dostatkem světla.  Pokoje za 450 € (asi 11 700 Kč) jsou většinou „kamrlíky“ vedoucí do temného dvorku, navíc s prostorem tak akorát pro jednu postel. Cenu ještě navýší pronájem garáže, když vlastníte auto nebo motorku, a to přibližně o 100 €/ auto a 40 €/ motorku či skútr.

            A jak se nám „spolubydlelo“? S párem jsme si výborně rozuměli, vycházeli jsme spolu vždy velmi dobře. Nicméně zažila jsem krásný příklad toho, jak to dopadá, když někde vládne komunismus. Ze začátku bylo vše normální. Věci v ledničce jsme měli společné, každý občas něco dokoupil a vařili a uklízeli jsme taky dohromady. Nicméně po půlroce už jsme nakupovali a vařili jenom já a můj přítel a naši spolubydlící se vždy akorát v dobu večeře nenápadně potloukali v kuchyni a ptali se, co dobrého to vaříme a jestli nám něco zbude i pro ně. Navíc kdo jiný potom umyje nadobí, než ten, kdo ho vařením zašpinil? Posledních pár měsíců už to ale bylo k nevydržení a museli jsme si říct o peníze na nákup. Pak jsme už ale vařili jen pro dva a dál jsme spolu vycházeli bez problémů. Doporučuji tedy stanovit jasná pravidla už rovnou na začátku.

            Novinkou, kterou jsem zde objevila, bylo sdílení bytu lidmi z různých generací. Při hledání podnájmu jsme často narazili na ženy středního věku, které žily s mladými lidmi. Jednalo se často o lidi z jihoamerických států, kteří upřednostňovali nové kandidáty ze zemí stejného původu. 

            Další model soužití mě překvapil. Náš soused, který měl kolem 70 let, bydlel s mladým (asi 30 letým) muzikantem z Maroka, který mu neplatil nájem, ale pomáhal mu udržovat domácnost a v případě úrazu mu měl být k dispozici. (Tuto roli ovšem nezvládl- jednou spadl starý pán v kuchyni a my jsme uslyšeli jeho volání o pomoc. Pracně jsme se dostali přes balkón k nim do bytu a našli jsme klidně spícího Marokánce v posteli…). Tento typ bydlení nabízí dokonce jako program péče o seniory jedna španělská banka (Caixa Catalunya) ve spolupráci s univerzitami. Vyhledávají vhodné kandidáty pro starší lidi, kterým je přes 65 let, vlastní nějaký byt a žijí sami. Kandidáti musí být vysokoškolští studenti do 30 let. Neplatí nájem, ale dělají starým lidem společnost. Jako výhody, mimo žádné náklady na bydlení, rovněž zmiňují nové znalosti, které jim starší lidé předávají.  Nejčastější kombinace prý bývají 80-leté paní s 21-letými studentkami.

            Zmíněné situace a ceny jsou nicméně nadstandardní a vyskytují se jen ve větších městech, jako je Barcelona nebo Madrid (tam je situace asi nejhorší). Stačí ale vyjet někam dál za město a za stejnou cenu 600 € lze pronajmou dvoupatrový dům s olivovým hájem, jak to udělal jeden náš kamarád.  Nebo například na Kanárské ostrovy, které patří také ke Španělsku a kde jsme rok bydleli a měli jsme pronajatý apartmán s výhledem na moře za 450 €/ měsíc.  Ale jak už to bývá se vším- vše má svý výhody a nevýhody a je třeba se rozhodnout, čemu dát přednost.